Rumunsko 2008 + 2010

4.8.2008 11:00   Osobní


1. Dovolená, která se nesla v duchu „Po stopách předků“ 15.7.2008 - 19.7.2008

Jiřina Bortlíková

RODINNÁ FOTOGALERIE (převážně Rolníkovi) ¦ RODINNÁ FOTOGALERIE GAJDOŠOVI ¦ FOTOGALERIE RUMUNSKO 2008 ¦ FOTOGALERIE RUMUNSKO 2010 

Cesta do Staré Huti v Rumunsku dlouhá 650 km vede ze Znojma nejlépe po dálnici přes Vídeň na Budapešť po M1, dále před Budapeští uhnout na M0 (obchvat). Z M0 na M5 směr Szeged, poté sjet na exitu 27 (Albertirsa, Szolnok, Dabas) a dále po E60/42 v Maďarsku a E60/Dn1 v Rumunsku směr Cluj-Napoca až do města Aleşd, kde se odbočuje doleva na Nuşfalău a po cca 25 km je Nová Huta (Şinteu). Na konci obce respektive těsně před obcí Židáreň je odbočka doprava na Starou Hutu (Huta Voivozi).

Celkem cesta zpátky trvala cca 9 hodin s krátkými přestávkami. Jeli jsme přes den. V Rumunsku je potřeba počítat se silným provozem. Úsek od maďarské hranice do Staré Huti jsme jeli cca 2 hodiny ikdyž se jedná o cca 70 km.

 

Trasa ze Znojma do Staré Huti v Rumunsku

 

Jakmile překročíte hranice Rumunska, nezapomeňte si hodinky posunout o hodinu dopředu. V Rumunsku je o hodinu víc.

 

Rumunsko vstoupilo do EU v roce 2007 takže jako doklad stačí občanský průkaz.

 

Nepodařilo se mi zjistit vše o předcích, jak jsem si to plánovala, protože poslední matrika, která je k dispozici je od roku 1892. Matrika staršího data je uložena v archivu v Oradei - hlavní město kraje Bihor.

První naše kroky směřovali na obecní úřad v Nové Huti. Nová Huta je "střediskovou" obcí pro okolní osady tedy i pro Starou Hutu. Starostou byl pán okolo padesáti let, který byl zároveň farářem v této obci. Byl velice vstřícný a během chvilky už jsme se přemístili na místní faru.

 

 

Matrika

                ofoceno z matriky, která je uložena na faře na Staré Huti

 

Přinesl matriku, kde jsem si našla svou mámu, která se jmenovala Rolníková Berta, roz. Švejdíková.

Ve Staré Huti se narodila 20.6.1934. Byl to krásný pocit vidět to černé na bílém.

Otec: Jiří Švejdík nar.* 19.12.1888 (dědeček) - † 18.4.1972 / dožil se 84 let/ a

matka: Marie Švejdíková, roz. Poláčková (babička) nar.* 4.8.1895 - † 3.8.1964 / dožila se bez jednoho dne 69 let/

Všichni římsko-katolického vyznání.

Jména byla zapsána v maďarské fonetické verzi např. Juraj Švejdík jako Svegyik György i vše ostatní bylo v maďarštině včetně bydliště, kmotrů (pravděpodobně) a jméno faráře, který je křtil. Máma byla pokřtěná čtyři dny po narození 24.6.1934 v kostele v Nové Huti vysvěceném sv. Cyrilovi a Metodějovi.

 

 

 

 

 

 

 

opis rodného listu v rumunštině i český překlad

 

Farář je Slovák, mluví plynně také maďarsky, rumunsky a německy. Ve Staré Huti rumunsky umí většinou jen muži. Ženy méně. Ve školách už se rumunština vyučuje. Učitelé jsou ze Slovenska. Lidé mají občanství rumunské a národnost slovenskou. Někteří mají i průkazky tzv. "zahraničních Slováků".

 

Na této faře byla pokřtěna v r. 1934

 

 

Berta Švejdíková a Martin Rolník

 

Juraj a Marie Švejdíkovi manželé od 8.1.1912

 

Manželé Švejdíkovi měli spolu jednoho syna a osm dcer:

 

Manželé Rolníkovi, Martin a Berta

 

 

 

 

 

       

  

Martin Rolník a Berta Švejdíková se vzali 15.9.1951 na Místním národním výboře v Loučovicích okres Kaplice.

Rolníková Berta narozená na Staré Huti ve tři hodiny* 20.6.1934 trvalé bydliště na Šumavě Šafléřov čp. 2.

Rolník Martin narozen v Novém Šasteleku * 21.8.1930 trvalé bydliště na Šumavě Moravice čp. 11.

Po 12ti letech manželství Rolník Martin umírá po dopravní nehodě na následky zranění 1.7.1963. Máma Berta Rolníková ovdověla ve svých 29 letech. Zůstává sama se čtyřmi kluky.

Po krátké době se seznámí s Josefem Gajdošem a zanedlouho v r. 1965 se narodí bratr Josef Gajdoš . Na podzim 24.11.1965 se máma Berta Rolníková  i s kluky stěhuje z Lachovic do Vrbovce za otcem Josefem Gajdošem , který zde žije s rodiči.

Bytovka v Lachovicích č.p.14,první zprava( je vidět střecha a dvě okna)

 

Na fotce nahoře uprostřed ten nejvyšší Martin Rolník 

Z vyprávění vím, že kluci najednou hluboko klesli s úrovní vzdělání, bydlením apod. Ve Vyšším Brodě kam chodili do školy měli moderně vybaveny učebny a najednou skončili ve škole v Dyjákovičkách. Poměry školy město a vesnice mluví za všechno.Začátky byly těžké pro všechny . Po nějaké době si otec s mámou kupují od manželů Růžičkovývh vlastní domek. V roce 1967 jsem se narodila Já Jiřina, otec s námi žil od mého narození asi ještě rok a půl a stěhuje se zpět k rodičům. Zkrátka jim to spolu neklapalo. Máma zůstává opět sama tentokrát se 7 dětmi.

 

Nahoře Martin a Berta Rolníkovi, zleva dole synové Jan, Martin, Petr a František

 

zleva Josef, Jiřina a Berta Gajdošovi

 

Rodiče Martina Rolníka

 Otec :Josef Rolník narozen na Staré Huti *31.12.1891, zemřel 9.7.1969
(v 77 letech)

 

Matka: Marie Rolníková narozena na Staré Huti *1.2.1893, zemřela 30.6.1961( v 68 letech)

 

Rodiče Josefa Rolníka :

otec: Rolník Mihaj

matka: Suhaj Anna

Rolník Josef si psal podrobný deník o svém životě, a proto se o něm zmiňuji, zajímají mě osudy lidí na Staré Huti, jak se jim tam žilo a jak žili. Data narození si u svých rodičů nepoznamenal. Narodili se na Staré Huti. Josef chodil do školy na Staré Huti od 1. -7. třídy. Živil se různě. Byl nějaký čas u žandárů / dnešní policie/ v Popešti r. 1907- 1908. V r. 1909 sloužil ve Velkém Varaždíně (Oradea) u biskupa Josefa Lani. Pomáhal asi tři roky svým rodičům doma v zemědělství r. 1910-1912.

Období 1. světové války

Na vojnu narukoval do Segedinu v r. 1913.

14.10.1914 - Dolní Rakousko město Krems ( páté největší město)

4.5.1915 - bojoval v Rusku a Krakově

v říjnu 1915- odjel do Srbska

březen 1916- Itálie, Tyrolsko

v květnu 1917- se vrátil do Kremsu

v červnu 1917- se vrátil k Rumunské armádě

12.3.1918- Itálie Piava

Josef Rolník dostal 28 dnů dovolenou na svatbu, oženil se s Marií,byli oddáni

26.7.1918 na Nové Huti, když bylo Josefovi 27 let.

1.11.1918 se přemisťoval směrem domů

8.11.1918- se vrátil z války do Rumunska na Starou Hutu

 

 

 

 

 Po válce pracoval V Bystré v lese 1919-1921. Za tři roky si vydělal dostatek peněz a v roce 1921 se přestěhoval s rodinou do Nového Šasteleku. Bylo mu 30 let.

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Škola v Novém Šasteleku, ve svých 57 letech zde Rolník Josef učil jako výpomocný učitel od 25.10.1948. 

Dne 5.4.1949 si vyřizoval vše potřebné k přestěhování do Československé republiky. Prodal statky a převedl je na Jožky Kutláka. Dne 24.4.1949 už byl se svou rodinou v Moravici na Šumavě.  Po smrti své manželky Marie v roce 1961 se o rok později v roce 1962 ve svých 71 letech znovu oženil s Lotkou Stašakovou, které bylo 73 let. Žil s ní až do své smrti do roku 1969 kdy 9.7. umírá. 

Manželé Rolníkovi měli spolu sedm dětí:

Teresie - *15.8.1920- † 14.11.1990   (dožila se 70 let)

Antonie- *26.4.1922-† 26.7.1979      (    -"-     57 let)

Marie- * 16.8.1925- † 1.3.2003        (     -"-     77 let)

Josef- * 26.7.1928- † 15.1.1991       (     -"-     62 let)

Martin- * 21.8.1930- † 1.7.1963       (     -"-     32 let)

František- * 1.10.1933 -  zemřel- datum úmrtí neznámé ( žil na Slovensku)

Emil- * 8.7.1935 - † 5.6.1990           ( dožil se   54 let)

Rukopis Josefa Rolníka

 

Berta a Jan (1951)

 

Berta - druhá zleva (máma), Hana - vpravo a Marie (babička) - druhá zprava

 

Oltář v kostelu sv. Cyrila a Metoděje

 

Zpátky do Rumunska 2008. Školy mají krásné. Plastová okna, nové fasády, krásně barevné. Byla jsem překvapena. Mám pocit, že se na vzdělání klade velký důraz. Dříve se rodilo docela hodně dětí. Doslechli jsme se, že jedna zdejší paní měla 19 dětí. Doba je jiná a děti mají jedno, dvě. Když jsme se zeptali proč? Odpověď jednoduchá - rodiče by je nemohly podporovat na studiích!

 

 

Škola ve Staré Huti

škola na Staré Huti

 

Řekl nám taky něco o historii. Nejstarší budova ve Staré Huti je fara, která byla původně lovecká chata místního grófa. Nyní se z této fary udělal penzion, který se dokončuje. Prohlédli jsme si krásný kostelík, který mě zaujal nízkým stropem. Většina kostelů má vysoké stropy. Měly vzbuzovat obdiv a lidé měli vzhlížet k Bohu. Jelikož zdejší lid není bohatý, proto se kostelík postavil podle možností. Lidé sice nejsou bohatí, ale duchem rozhodně. Rozloučili jsme se a při té příležitosti jsme dostali tip příští návštěvy Rumunska a to Banát, kde má farář - starosta spolužáka ze školy (taky farář). Kraj, který doporučuje vidět. Tak někdy příště.

 

Zleva: nová fara, stará fara - pension, kostel

                              uprostřed fara-původně lovecká chata

 

Ještě jen taková poznámka k návštěvnosti kostela. Každé ráno od 7.00 hod. je mše. V neděli chodí většina obyvatel na mši. Je to slavnostní událost. Do kostela chodí lidé na střídačku kvůli práci na hospodářství. Jednou jde žena, po druhé její manžel. Vliv na návštěvnost kostela má počasí, práce na poli. Někdy je plno, jindy poloprázdno.

Nevím, jestli víra má vliv, ale ženy vůbec nekouří a nepijí moc alkohol. Už vím, proč jsem neměla potřebu kouřit. Asi mám v sobě něco zakódované, co mi říkalo, že to není správné. Nikdy jsem nekouřila, ani to nevyzkoušela. Není to krásné pátrat po předcích a zjistit některé věci s kterými si člověk lámal hlavu např. s kouřením.

U žen si všimnete, že mají zlaté zuby. To se u nás taky nevidí, proto o tom taky píšu.

Lidé si starostu chválili. Zasloužil se o to, že mají krásnou silnici. Před pěti lety se s ní začalo, ale chybí tam ještě jedna vrstva, která bude hladká. Na kole se po ni jezdilo dobře. Takové silnice nejsou ani u nás. Cyklisté si tady přijdou na své. Úžasná krajina, listnaté lesy, ve kterých rostou houby. Poprvé jsem ochutnala ostružiny a moc mi chutnaly. Krásu krajiny dokreslují domácí zvířata, koně, krávy. Je to nádhera. Nejhorší cesta je z Alesde na Starou Huť. Stoupáte z nadmořské výšky 220 do cca 650 m. n. m. Jedete serpentinami po rozbité silnici 22 km. Jsou v ní velké díry. Občas je zasypou, ale déšť to zase vyplaví. Má se taky opravovat.

Omladina si může na Nové Huti zajít na diskotéku, která se tam pro ně každou sobotu pořádá. Doma už mají počítače, stejně jako u nás. Mobilní telefony jsou také běžnou součástí života. Pouze internet je jen ve škole, na radnici a na faře.

 

Začátkem července, zde na Staré Huti pořádají hudební festival. Přijíždí skupiny z České republiky, Slovenska i Rumunska. Organizují to nadšenci z Olomouce pro krajany. Na louce stojí pódium, kde si také lidé, kteří na festival přijedou, můžou postavit stany. Má to velký úspěch. Pro zdejší lidi je to velká kulturní událost. Všichni si to užívají, můžou si zazpívat a pobavit se společně. Je to příležitost, kdy si můžou popovídat, seznamovat se. Od Toničky tam vystupovala i devítiletá vnučka, která žije s rodiči v Klatovech. Nebojte o Toničce se taky dozvíte o něco později. Krásně zpívá lidovky. Ve škole v Česku zpívala písničku, kterou ji naučila Tonička. Samozřejmě je to jiné než v Česku a paní učitelka se ptala, odkud ji zná. Má to něco do sebe. Co vy na to? Tak už víte, že se i kulturně vzdělávají.

 

Mají velmi dobrý signál na mobil. Všude, kam jsme na kole dojeli, signál byl.

GSM vysílače

V televizi sledují přes satelit slovenské i české programy. Mají v rádiu i slovenské stanice.

 

Za ty čtyři dny se k nám postupně hlásili lidé, kteří nám pomáhali najít informace, které jsme hledali o předcích. Bylo to velmi hezké. Každou chvíli se objevil někdo nový.

 

 

Dům vedle hřbitova ve Staré Huti

Stavení a pozemek Kutláka Jožky

                                  dům Kutláka Jožky

 

Jednou jsme se vraceli z projížďky na kole a zastavili se u domu Kutláka Jožky, že se na něco zeptáme a ten nás pozval domů. Všimla jsem si chybějících prstů na ruce . Stalo se mu to na vojně. Jeho tchán měl stejný problém. Chyběli mu na jedné ruce prsty. Nevím, co se mu stalo, vzhledem k tomu, že se tam hodně pracuje se dřevem, možná úraz při práci. Znal osobně mou mámu. Jen škoda, že byl nemocný. Starý pán měl 84 roků. Neměl náladu s námi mluvit, ale vzkázal po své dceři, že mámu znal osobně. Měla jsem prý velmi hezkou mámu. Hezké byly všechny Švejdíkovi holky. Dcera tohoto starého pána byla velmi sečtělá, znala historii, která ji velmi zajímala. Máme slíbeno až příště přijedeme, že nám najde leták z roku 1945, kterým zvali krajany zpět do Československa. Má mj. syna Jožka, kterému je 19 let. Po prázdninách začne studovat na Slovensku vysokou školu. Bude pobírat stipendium. Když jsme se ptali, co ho baví nejvíc, odpověděl jednoznačně dějepis, zeměpis. Hodně zajimavého nám taky řekl k problematice, která nás zajímala s našimi předky. Trošku nastínil dějiny Rumunska, ale jen pro dokreslení naši představy o Rumunsku. Jsem opravdu ráda, že jsem narazila na tyto lidi. Bydlí nad penzionem u silnice.

Když jsme se loučili, tak mi paní Kutlákova řekla, a víte, že tady máte rodinu od babičky Poláčkové? Jste ji podobná, byla její slova. Tak to určitě tu příbuznou chci vidět. Co když tam nějaká podoba bude?

Bohužel až příště. Pátrání určitě bude pokračovat!

 

V  letech 1945-1947 moje máma se svým bratrem Petrem Švejdíkem odcházela do Československa. Bylo nám řečeno, že Slováci z Rumunska zůstali v Československu bez pomoci. Byli to vesměs negramotní lidé, kteří byli silně věřící. Víra byla v Československu potlačena. Zhroutil se jim po této stránce svět. Neměli vzdělání, jen minimální. V každé rodině, která odešla z Rumunska byla nějaká sebevražda.

Stavení, kde bydleli Švejdíkovi.

Stavení, kde bydleli Švejdíkovi.

                            zde bydleli manželé Švejdíkovi do r. 1948

 

 

Navštívili jsme manžele, Kutlákovi Jan a Antonie za svobodna Pešlová. Znala Švejdíkovi holky. Byla hluchá,  nedalo se s ní moc komunikovat. Její manžel se pustil do vyprávění, ale bral to hodně ze široka a skákal z jednoho do druhého. Naznali jsme, že to bude těžké. Pan byl slepý. Měl toho docela hodně za sebou. Druhou světovou válku. Vyprávěl mi o domě, kde se moje máma narodila. Když děda Švejdík odcházel po válce do Československa, tak dům prodal jedněm manželům.

 V místním obchodě pracuje paní Lašáková, která mi říkala, jak to bylo. Její tchýně s manželem si dům od Švejdíků po válce koupili. Manžel zemřel, paní se po druhé provdala. Dnes už nežije, ale druhý manžel ano. Paní Lašáková si s manželem přistavili svůj domek, ale pozůstatky domu tam ještě stojí i chlév. Pokud by jste se rozhodli podívat se do Rumunska a najít tento dům - je pod školou první domek vlevo od cesty u potoka. Nepůsobí to upraveně, ale možná, že až se tam podíváte vy, bude to už zase jinak.

Lašákovi opravují dům.

                    pohled na dům zhora (vpředu nově přistavený dům)

 

Byli jsme ubytovaní v penzionu u Šoniho (Harazínová Hana tel.: 602 748 707). Na jídlo jsme si chodili o stavení níže k Toničce, která nám vařila slovenskou kuchyni. Ochutnali jsme dobré mléko od její kravičky Ružáni, za dva měsíce bude mít telátko. Telátko mají možnost prodat do zahraničí. Dělají jednou za čas soupisky, kdo má zájem prodat tele. Můžou za ně dostat i 20 000 Kč. Tentokrát ještě neví, pokud budou chtít děti, tak jim ho vykrmí. Všichni lidé si své kravičky pojmenovávají. Občas za námi přišel loudit kostičky její vlčák Harko.

Penzion u Šoniho

                                         penzion u Šoniho

 

 

Šoni byl manžel Toničky, který umřel. Jmenoval se Gondek Alexandr a „Tonička“ Gondeková Antonie. Šoni byla přezdívka od Maďarů v práci, pod kterou ho všichni znali, proto pojmenováni penzionu, aby všichni věděli, kde to je. Jejich děti žijí ve světě jedna dcera v Klatovech a druhá v Košicích. Je to tak, děti žijí buďto v Česku nebo na Slovensku. Rodiče zůstavají. Tonička nám vyprávěla o svém manželovi, že byl velice šikovný sklář. Dostával nabídky do Česka. Po revoluci rád lovil lesní zvěř. Do té doby se lovit nemohlo (za vlády Ceuceska). Měli doma vystavené trofeje. V době komunismu museli lidé z vesnice odvádět "nadbytečné" potraviny. Prý to bylo husté. Bylo to do revoluce 1989. Každému vyměřili podle majetku, kolik, a co musí odevzdávat.

 

 

Tonička a pes Harko

                                       Tonička a vlčák Harko

 

Muži pracovali ve sklárnách, po odpracováni 25. roku mohli do důchodu. Začali pracovat velmi mladí už v 15 letech. Ve 40 letech mohli do důchodu. Chodili pravidelně na prohlídky, protože pracovali se skelným prachem, který se mohl usadit na plících. Podle vyprávění, to měl jen jeden zaměstnanec. Ženy nikde nepracovaly, staraly se o domácnost, dobytek, pracovaly na poli. Přes léto zavařují, co se dá: švestky, jahody, jablka, třešně. Dělají marmelády. Nepobírají žádný důchod. Většina mužů z této oblasti pracovala ve sklárnách, proto mají důchody. Tonička pobírá po manželovi důchod, ale jen poloviční, protože  nepracovala. Bylo na ni vidět a poznat i z vyprávění, jak by ráda pracovala. Říkala, že by ráda umývala třeba nádobí.

Mají štěstí, že platí jen elektřinu. Kdyby to bylo jako u nás, tak by jim nic nezbylo. Jídlo mají většinou všechno své. Každá rodina má krávy, koně, prasata, slepice. Všechno se to pohybuje volně na pozemcích. Bylo zajimavé pozorovat psy s jakou volností se pohybují po vesnici. Žádně uvazování. Viděli jsme, jak se scházejí na poli a dovádí spolu. Večer se pak rozejdou do svých domovů.

Ochutnali jsme domácí chleba, který vyšel na 60,- Kč (10 lei) v obchodě koupený na (1 lei). Chleba mají na způsob veky. Domácí byl stejný, akorát měl silnější kůrku.

Asi za měsíc budou mít ve vesnici svatbu, která bude mít 400 lidí. Zajímalo nás všechno, co se týká jejich stylu. Svatby nevyjímaje. Dávají se tam peníze, žádné dary. Sepisuje se to všechno na papír, kdo kolik dal. Částky to nejsou zrovna malé někdy i kolem 20 000 Kč. Novomanželé si za peníze můžou pořídit dům, auto a ještě jim zbude. V pátek se zabíjí prasata i tři. V sobotu začíná svatba, která trvá tři dny. Počítají od pátku do neděle. Od úterý do pátku pečou. Na pečení přispívají taky lidé z vesnice, vajíčka, cukr, mouku. Hodně si takto pomáhají. Není to pro danou rodinu, takové zatížení. Hosté dostanou každý výslužku a pálenku. Taky jsme měli možnost ochutnat pálenku. I když mladí odchází za lepším do Česka nebo Slovenska. Svatby si přejí mít doma. Aby ne, to se s naší svatbou určitě nedá srovnat. Berou se mezi s sebou. Neberou si Rumuny. Holky z těchto oblastí jsou žádané, nekouří, jsou pracovité, umí vařit. Jsou z mého pohledu nezkažené, dobře vychované!

 

Dodržují tradice po svých otcích. Například když je venku bouřka, tak zvoní, aby odehnali bouřku. Jinak zvoní třikrát denně. Když jsme chtěli navštívit faru na Gemelčičce, zde působí farář Rolník, hnala se bouřka, proto jsme se museli vrátit z výletu na kolech, zpět domů na penzion. Bouřce jsme ujeli. Všude na polích byl velký shon, všichni měli plné ruce práce se senem, aby jim nezmoklo. Na zimu je potřeba připravit asi čtyři velké kopky sena na několik zvířat, a to jim dá pořádně zabrat.

Hřbitov ve Staré Huti

                                   hřbitov /cintorín/ na Staré Huti

 

Po cestě ze Staré Huti na Gemelčičku byly alespoň čtyři hřbitovi (cintoríny). Chtěla bych se o nich taky zmínit. Překvapilo mě, že se nacházejí na odlehlých místech, kolem žádné chalupy. Připadají mi hodně daleko od lidí. Moc je neupravují a ani tam moc nechodí. Mají tam kolikrát jen dřevěné kříže a nic na nich napsáno. Hledala jsem své přibuzné, které jsem navštívila v r. 1981. Ani jeden už nežije, potřebovala bych zjistit, kdo to vlastně byl. Zajímá mě stará mama na fotce se svou vnučkou Milkou.

 

 

 

 

 

 

 

                                 Milka se starou mamou       Milka, 7 let

 

Na fotce první zleva nejvyšší - Jožka Jaroš po dokončení 9. třídy. Dorotaši chodili na vánoce něco jako u nás koledníci na Štěpána.

 

 

 

 

         dorotaši

Myslím, si, že stará paní, která zemřela asi v 96 letech před 10 lety se jmenovala Margita Švejdíková. Máma ji říkala ujčina. Měla dceru se kterou bydlela. Byla provdaná za Štefana Jaroše. Její hrob jsem našla podle vyprávění. Její dcera zemřela asi před dvěma roky a je pohřbena na Nové Huti mohla mít lehce po 50. Její manžel Štefan Jaroš zemřel v roce 2004 v 53 letech na rakovinu. Vím, že pracoval v Bystré ve sklárnách. Dostali jsme od nich v roce 1981 krásné sklo.

 

 

 

 

 

 

 

 

    ukázka skla ze skláren v Bystré

 

Vím, také, že měli dceru Mílu (Jaroslava) a Jožka. Byl tenkrát ještě malý kluk, který pásl krávy. Slyšela jsem, že obě děti byly adoptované, ale to nevím jistě. Obě odešly po smrti rodičů na Slovensko. Hroby Margity a Štefana jsou skoro za sebou. Překvapuje mě, že manželé jsou pohřbeni každý na jiném hřbitově. Margita má hrob u Muchy Petra je to otec Toničky Gondekové, která občas vytrhá trávu a hrob upraví, proto vím s jistotou, že je to hrob, který jsem hledala. Starou paní znala.

Hrob Štefana Juráše, vpravo vzadu hrob Margity - tchýně Štefana

                  hrob Štefana Jaroše, v pravo kříž s modrými květinami

                  je hrob staré paní (tchýně)

 

Jaké nemoci zdejší lidi trápí? Z vyprávění vím, že staříci neznali co je to nemoc, když byli nachlazeni, tak pomohla slivovice, bylinkový čaj. Přes noc se vypotili a ráno byli fit. Mladší ročníky trápí nízký anebo vysoký tlak. Občas si povzdechli, někdo potřebuje červené, druhý zase bílé víno. Že by pálenka nebyl všelék. Rakovina se tam nevyskytuje, tak jako u nás.

 

 

Rumunsko má od vánoc nové peníze (bankovky). Pracuji v bance, ale takové krásné peníze jsem ještě neviděla. Jsou z plastu. Moc si jich neměňte, jsou zpět těžko směnitelné. Nemohli byste je vyměnit zpět za české. Ještě jedna rada, když budete vybírat peníze z bankomatu a jste klienty České spořitelny, je ve městě Oradea přímo cestou na Aleşd bankomat Erste a tam máte poplatek pouze 20 Kč + 0,5 % z vybírané částky. Nevěděli jsme, jestli bychom tam bankomat Erste našli, tak jsme vybrali u prvního bankomatu. Vybrala jsem částku 150 lei. Z účtu se mi odečetlo 987 Kč + poplatek zhruba 104 Kč.

 

Když jsme přijížděli k bance vybrat si rumunské peníze, všimli jsme si Cigánů, kteří tam zrovna stáli naproti bance. Typické povozy, přikryté plachtou. Kočovní Cigáni, to byl docela dobrý začátek. Cigánů se nemusíte bát, jsou hlídání policií. Nesmí na ulici obtěžovat lidi a žebrat. Na Staré Huti Cigány dlouho neviděli. Tonička vzpomínala, když byla malá, že občas zavítali i na Starou Huť. Nabízeli různé věci. Nepouštěli je do domu a nenavazovali žádnou komunikaci. Báli se, že by se jich nezbavili. Píšu o tom, protože když se řekne Rumunsko, každý si hned vybaví Cigány. Můžete na ně narazit, stejně jako my.

 

 

Další věc, která mě překvapila. Auta, v jakých Rumuni jezdí, jsou nová. Žádné popelnice, tam nejezdí. Auta jsou tady o 1/4 levnější než u nás. Souvisí to s jejich nižšími platy. Rumuni jezdí riskantně. Předjíždí v kolonách. V úterý když jsme do Rumunska přijížděli, byl velký provoz. Ve čtvrtek bývají trhy, to musí být ještě horší. Hrozná představa.

 

V Rumunsku vládne velká korupce. Za peníze se dá všechno koupit maturita, řidičák apod. Proto to tak vypadá s těmi řidiči.

 

Na Staré Huti je dost opuštěných domů. Nemovitosti jsou tam dost levné, ale kdo by tam šel bydlet. Starosta obce lidi vyzývá, aby si chránili svoje území a ctili předky, kteří tyto osady pracně vybudovali. Nemovitost vyjde zhruba na 200.000,- Kč, ale pozemky se dají přepsat jen u notáře. Myslím, že to je správné.

Stavení, které se dříve po opuštění rozebralo.

Dříve tady bylo hodně domů, ty se rozebraly, pokud v nich nikdo nebydlel. Je poznat, kde byly domy, protože tam rostou ovocné stromy.

Myslím, že jsem už vyčerpala vše, co jsem za ty čtyři dny zjistila. Doufám, že jste se dozvěděli o svých prarodičích, rodičích něco víc. Budu ráda, když si to alespoň přečtete a budete na ně vzpomínat s úctou jako Já!

 

„Mami“, tato cesta byla věnovaná Tobě. Patřila si sem. Nevím, kde bych skončila, kdyby si tady zůstala. Tuto otázku jsem si tady kladla velice často. Odejít ze svého domova a začínat v jiné zemi, to je velká odvaha.

Rodiče odcházeli do Československa po válce, už byli  dost staří, děda Jiří Švejdík měl 60 let a babičce bylo 53 let. Prožili velký kus svého života na Staré Huti.

Určitě si tu byla se mnou. Jako by si mě vedla, protože jsem chodila přesně tam, kam jsem potřebovala. Já ty lidi neznala, ale jako bych je znala.

Určitě se na Starou Huť ještě vrátím, třeba příští rok, ale na delší dobu. Přijela jsem jako znovu zrozená. Je tady mnoho pozitivní energie.

Žijí zde pozitivní lidé, vždy dobře naladění. Necítíte se tady jako v cizině, protože tady máte pohřbené předky a lidi, kteří jsou rádi, když se k nim někdo hlásí.

Nová Huta

Nová Huta

Moc se těším na příští dovolenou v Rumunsku. Bude to jiné, už vím, koho mám navštívit, co chci ještě zjistit. Je to velmi silný zážitek, když pátráte po svých předcích a nikdo vás nevede. Musíte začít od nuly, není koho byste se zeptali, protože už tady není mezi námi. Proto musím pátrat ve své paměti a vybavovat si to málo co ve vzpomínkách mám.

Vidíte, že to jde. Jsem v poznání o něco dál než před 14 dny. Hodně se mi ulevilo. Vím, že naši předkové odešli do této oblasti zhruba před 200 lety z Oravy, aby začali nový život. Rozhodně jejich život nebyl jednoduchý. Je tam vidět jejich práce a úsilí a ta krajina, která vznikla, je nádherná!!!

 

Slavní, dnes čeští fotbalisté Pavel Nedvěd, Tomáš Ujfaluši, slovenský hokejový brankář Jan Lašák mají vztak k této oblasti. Jejich rodiče či prarodiče odtud pocházejí. Jestli si vzpomínáte, mluvila jsem v obchodě s paní Lašákovou - chtěla jsem se ji zeptat, jestli to není příbuzný. Tak snad příště. Mluvili jsme se prastrýcem fotbalisty Tomáše Ujfalušiho. Jsou na ně pyšní a rádi se pochlubí.

Při návštěvě Rumunska jsem pátrala po jménu Švejdík. Příště se zaměřím na babičku Švejdíkovou Marii (roz. Poláčkovou). Už jste se dočetli, měla by tam žít její rodina, ale dozvěděla jsem se to poslední den při odjezdu. Je tam určitě spousta informací, které musí na světlo, abychom věděli jestli, tam žijí příbuzní. Já jsem zatím neměla to štěstí a na žádné příbuzné jsem nenarazila. Zatím jsem si o nich s lidma jen povídala.

 

 

Podle svého cítění napsala: nejmladší dcera paní Berty Rolníkové (roz. Švejdíkové) a nejmladší vnučka Švejdíka Jiřího a Marie Jiřina Bortlíková (roz. Gajdošová).

Prosím všechny, co si to přečtou, aby mi napsali na můj e-mail JBortlikova@csas.cz, pokud najdou nějakou chybu nebo by rádi něco doplnili.

 

Z historie slovenského osídlení v okolí Staré Huti

Obec Stará Huta (Huta Voivozi) leží v Rumunsku cca 22 km severovýchodně od městečka Aleşd v západní župě Bihor (hlavní město Oradea). Dnes je součástí obce Nová Huta (Şinteu). Spolu s dalšími obcemi a osadami - Stará Huta, Nová Huta, Židáreň (Valea Târnei), Sočet (Socet), Fufez (Fufez) a Gemelčička (Făgetu) - tvoří souvislé slovenské osídlení na hřebenech vrchoviny s nadmořskou výškou mezi 500 a 700 mnm. Všechny tyto obce byli do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska. Po rozpadu monarchie připadly Rumunsku.

V letech okolo roku 1790 uherský gróf vlastnící lesy okolo osady Şinteu, kde měl loveckou chatu, potřeboval zavést na svém panství výrobu skla. Na uherském sněmu v Budapešti se dozvěděl, že gróf s panstvím na Oravě má problémy s opakovanou neúrodou, která tuto oblast postihla vícekrát po sobě a vedla k hladu a bídě. Došlo k dohodě, navíc v roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví a obyvatelé z Oravy - Slováci - "se přestěhovali" a založili osadu Stará Huta. Jednalo se o stěhování v rámci jednoho státu. Zde byla založena první sklárna. Slováci zde mýtili les. Dřevo sloužilo jako palivo k výrobě skla. Slováci si mohli ponechat pozemky, které vymýtili, mohli si postavit domy a usadit se zde. Jako skláři byli "povoláni" Němci. Poslední vlna osídlení se datuje k roku 1817. Další Slováci přišli i ze Spiše a Liptova. odcházeli i celé vesnice. Postupně byla založena sklárna v Nové Huti a později byla výroba přenesena do Bystré - Černé Hory (Pedurea Neagra). Zde byla sklárna až do 90. let dvacátého století, kdy došlo k jejímu definitivnímu zavření.

Oblast slovenského osídlení postupně dosáhla počtu přes 10 000 obyvatel. Ve třicátých letech se rodilo i přes 300 dětí ročně. Vedle klasického zaměstnání ve sklárnách měla každá rodina i domácí zvířata vč. dobytka a koňů a byla tak závislá na "vlastnictví" dostatečně velkého pozemku. Docházelo tak k přetlaku a půdy nebylo "dostatek". K první vlně vystěhování došlo v první polovině dvacátých let 20. století do Brazílie. K největší vlně ale došlo po druhé světové válce, kdy československý stát "lákal" krajany zpět do vlasti. Počítalo se s tím, že zaberou domy a pozemky po Maďarech na jižním Slovensku. K odsunu Maďarů nakonec ale nedošlo, protože se Maďarsko stalo komunistickou zemí. Slováci tak nakonec byli bez varování převezeni do českých zemí. Zde se poté po různých peripetiích usadili. Obyvatelé, kteří zůstali, si zachovali podobný způsob života jako jejich předkové - muži odcházejí za prací a ženy vedou hospodářství.

 

 

2. Dovolená  Rumunsko 10.9.2010 – 16.9.2010

Národnostní složení Rakousko-Uherska v r. 1911.

Po dvou letech opět v Rumunsku, tentokrát  za účelem doplnit informace ze Staré Huti rodinu Švejdíkových a navštívit a zpracovat Nový Šastelek rodiště otce. Letos jsme jeli ve složení: Jiřina, Robin naše sedmiměsíční dcera Sára a babička Sáry Anna Špačková - matka Robina a kmotra Sáry. Sáře rostly právě zoubky. Jeli jsme cca 9 hodin. S miminem to bylo náročné. Minuli jsme Szolnok v Maďarsku v nadmořské výšce 85 m n m. Nová Huta byla cca 650 m n m. Vyrazili jsme v 3:30 ráno a dorazili jsme okolo 14:00 jejich času. Skoro celou cestu pršelo, jak jsme se blížili k Rumunsku začalo se výrazně oteplovat ze 13 na 19 °C. Čekali jsme na ubytování asi hodinu a půl, protože pan farář na nás zapomněl.... Při příjezdu na Novou Hutu jsme viděli dva povozy Cikánů. Nestačila jsem si je vyfotit. Ikdyž do obce nesmí, dozvěděli jsme se, že si kupují ořechy. Tentokrát byly silnice opět zničené, ale pracovalo se na jejich opravách. Bylo to žalostné jezdit po takové silnici, každý se vyhýbal velkým dírám, bylo to jako na tankodromu. Do zimy to určitě zpraví. Jezdí tam kamióny, které mají velký podíl na jejich ničení.

 

 

 

  

  

 

Příjezd na Novou Hutu 10.9.2010 ve 14.00 hod.

Počasí nám krásně vyšlo, každý den svítilo slunko a ohřáli jsme se. Na faře v Nové Huti to stále žilo, zjistili jsme, co jsou černice - ostružiny. Jeden den přijel maďarský pěvecký sbor, jejich zpěv nás nalákal na návštěvu kostela.

V penzionu na Nové Huti jsme měli snídaně a studené večeře. Vždy jsme si u faráře nahlásili co nám chybí a on nám to doplnil. Chtěli jsme alespoň jedno teplé jídlo denně, proto jsme si domluvili  obědy na stejném místě jako před dvěma roky u Toničky Gondekové ze Staré Huti. Opět domácí strava, nezapomentulné gastronomické zážitky z jednoduché domácí poctivé stravy.

 

Schledání po dvou letech s Toničkou Gondekovou.

Zjišťovala jsem nové informace o naší rodině. Některé jsme našli na Nové Huti a další i v Bodonoši

Děda: Gajdoš Josef narozen  Na Staré Huti * 12.2.1912 /je to datum z matriky podle rodného listu * 11.2.1912 - † 2.12.1998 ( dožil se 86 let)

 

Gajdoš Josef-děda

 Matrika uložená na Nové Huti-kde je zapsáno dědovo narození

 

Babička: Gajdošová Antonie rozená Kortišová narozená na Staré Huti 27.2.1915/takto zapsáno v matrice, podle rodného listu 1.3.1915/

Antonie Gajdošová roz. Kortišová se svou matkou Annou Kortišovou/roz. Polákovou - několikrát provdaná, naposledy Furiková / * 30.6.1883 - † 17.11.1977 ( dožila se 94 let)

Matrika uložena na faře na Nové Huti, kde je zapsáno narození Antonie Gajdošové, rozené Kortišové

                          

Babička  byla ze tří dětí: nejstarší Jan Kortiš, Marie Kortišová,  Antonie Kortišová  /4 děti zemřely/ 

 

Maminka dědy Františka Gajdošová naposledy provdaná Holericová * 15.2.1889 - † 13.9.1973 (žila  84 let) 

Dědeček a jeho sourozenci:

Hana Gajdošová provdaná Vajdová, bydlela ve Vrbovci

Lotka Gajdošová

Josef Gajdoš

Pavel Gajdoš - oběsil se když byl na vojně, bál se co s nim bude protože se nestačil vrátit z dovolené

Ignác Blažek - nevlastní bratr dědy z matčiny strany 

 

Děda a babička Gajdoš Josef a Kortišová Antonie se vzali v r. 1932 v Novém Šasteleku. Do Nového Šasteleku odešli jako děti po 1.světové válce. Otcové se jim nevrátili z války. Děda a jeho sourozenci museli do "služby". Babičce bylo 7 let,když se s maminkou stěhovali do Nového Šasteleku v r. 1922. Většinou vdovy po válce odcházely do Nového Šasteleku. Údajně tam byl snadnější život. Obě vdovy se znovu provdaly.  

Manželé Gajdošovi měli spolu :

syna Josefa nar.* 14.10.1932 - † 14.7.1990 (žil 57 let) /Hana* 1954; Josef* 1965; Berta*1966; Jiřina* 1967

Gajdoš Josef - můj otec

Matrika uložená na faře v Bodonoši, stránka kde je zapsáno narození
Gajdoše Josefa

Gajdoš Josef-otec

Babička Antonie Gajdošová si povzdechla, že měl jít otec Gajdoš Josef za zpěváka, nabízeli jim peníze, ale děda to nechtěl dovolit.

 

dcera Anna nar.* 28.7.1934/Jan*1956; Anna*1957; Miroslav*1963; Marie*1966

Anna Gajdošová / provdaná Nocarová /

Matrika uložena na faře v Bodonoši-zde zapsáno narození Anny Gajdošové provdané Nocarové

 Jan - pohřben na tomto cintoríně ( hřbitově) v Novém Šasteleku

syn Jan /zemřel ve třech měsících na zápal plic/

Tentokrát jsem těžce nesla, když jsem listovala v matrikách a viděla, kolik dětí umíralo. Protože jsem opět mámou malé Sáry hrozně špatně jsem to nesla. Děti umíraly, protože neměly odbornou péči, nebyli tam doktoři.

 

A znovu v Rumunsku. V Rumunsku končí prázdniny později o čtrnáct dnů. V pondělí 13.9.2010 začal školní rok. Při této příležitosti farář sloužil mši za zdárný průběh školního roku. V neděli na této mši, když se začalo zpívat, Sára začala taky zpívat. Bylo to úsměvné.

Kostel a po pravé straně škola v Bodonoši.

Navštívili jsme faru v Bodonoši, kde jsme byli domlouvat křest pro Sáru. Na této faře měl křtiny můj otec Josef Gajdoš i jeho sestra Hana (Anna Gajdošová) Nocarová. Při té příležitosti jsme ofotili z matriky data narození a data křtu otce Josefa i tety Anny.

Dne 15.9.2010 byla Sára Špačková pokřtěná. Na tento den byl velký svátek Slováků „Mária Sedmibolestná“, je to patronka všech Slováků. Vybrali jsme pro Sáru druhé jméno Anežka, protože to má souvislost s Českou republikou „Svatá Anežka Česká“ a má svátek 21.1. v den kdy se Sára narodila. Sáře rostly zoubky, nebyla vyspaná. Skoro celý křest probrečela. Hlavní je, že nám ji farář Ján Gondek pokřtil. Zajimavé je, že před farářem Gondekem tu byl farář jménem Švejdík, který pocházel z 18 dětí. Odešel za rodinou na Slovensko.

Při křtu jsme narazili na slovo, které jsme neuměli přeložit a to byl osoch - znamená v češtině užitek.

Sářiny křtiny 15.9.2010.

Byla pokřtěná v Rumunsku blízko rodiště otce a v blízkosti rodiště ostatních předků, kteří tam žili a byli pokřtěni. Křest proběhl na poslední chvíli ve středu, den před odjezdem. Poděková patří Toničce Gondekové  přimluvila se u svého synovce faráře Jána Gondeka. 

Bajáš-Nový Šastelek. V popředí vinohrady.
 

Obě děti - otec i jeho sestra - Josef i Anna (Hana) Gajdošovi chodily do školy v Bajášu (Novém Šasteleku) 4 měsíce v roce. Musely pomáhat na poli, pást dobytek. A protože se stávalo, že při pastvě často usnuly, jejich otec jim koupil harmoniku. Oba sourozenci měli o zábavu postaráno. Naučili se hrát a tím u obou vznikl kladný vztah k hudbě. Na školu nezbýval čas. V zimě chodily bosí. Ve škole učila za války maďarská učitelka, protože Maďarsko za války okupovalo část Rumunska.

Teta Hana / Anna/ vzpomínala jak museli klečet doma jako ve škole a modlit se v maďarštině. 

Nový Šastelek je v nadmořské výšce asi 260-400 m nad mořem. Je také o 150 km jižněji oproti Znojmu, slunce má větší sílu. Nová Huta i Stará Huta je cca 700 m nad mořem. Je to velký rozdíl - nahoře se lidé chovají více jako horalé - jsou více zarputilí.

Všimli jsme si rozdílu ve skladování sena mezi Novou Hutou a Novým Šastelekem. Na Nové Huti dělají kopky, které jsou venku. V Novém Šasteleku mají obrovské seníky viz foto.

 

Nový Šastelek je nám bližší, protože se podobá více jižní Moravě, je zde teplo, pěstují zde vinnou révu. Dělají i víno jako u nás. Vinná réva je tažena na kolku. Žádné dráty. Vinohrady neokopávají. Dříve zde bylo více vinic.

Sára na louce nad Bodonoší v dálce vinice 13.9.2010. Hrozny sladké jako cecek.

   

 Pohled na Nový Šastelek.

Jak již bylo naznačeno. Obce Bodonoš (Budoi), Nový Šastelek (Bajaš) a Derna se nachází v nížině - cca 200 - 400 m n m. Rostou zde stejné plodiny jako na jižní Moravě - hrozny, broskve apod. Pro výlet na kole se jedná o nezapomenutelné výhledy v krajině, jak je naznačeno na fotkách. Z Nové Huti až do Bodonoši je to cca 30 km autem - serpentíny - kolem řeky Bistré. V Bystré - Pedurea Neagra (obci) byly i sklárny, kde pracovala většina Slováků před rokem 1989. Zhruba v roce 1929 zde pracovala jako čtrnáctiletá babička Antonie Kortišová. Ve sklárnách byla zaměstnána asi dva měsíce, kde zastupovala svoji sestru, která byla nemocná. Ve sklárnách se jí líbilo, ale rodiče ji tam nechtěli nechat pracovat. Maminka babičky Anna Furiková pracovala ve sklárnách také. Foukala zde sklo. Dnes vše zavřené, zchátralé viz foto. Zajimavé je ,že hutě-sklárny byly nejdřív na Staré Huti, hned pod domkem Toničky Gondekové až se vytěžilo všechno dřevo, sklárny se zbouraly a postavily se na Nové Huti. Když se opět vykácely všechny stromy sklárny se zbouraly a nakonec se postavily v Bystré-Padurea Neagra. Přibližně po 200 letech skončila výroba skla.

Opuštěné a zchátralé sklárny v Bystré.

 Řeka Bystrá podle ní název obce Bystrá-Padeu Negra.

Řeka Bistrá podle ní název obce Bystrá-Padurea Neagra.

V roce 1947 po náboru Slováků odchází manželé Gajdošovi i s dětmi Josefem a Annou do Československé republiky přes Košice na Šumavu. V Košicích strávili pět dnů. Teta Anna vzpomínala jak dostávali pořád stejné jídlo a pití. Kávu a chleba s marmeládou. Rodiny, které po náboru odešli z Rumunska měly do začátku dostat 3kg cukru na osobu, 5 ha půdy, dům, krávu apod. Nevím, nevím jestli bych dokázala opustit takovou krásnou přírodu a klidný život. Maminka od faráře prohlásila,že je tam tichý život. Pro mě je to balzám na nervy.

Zde bydlí do roku 1957 a stěhují se na jižní Moravu do Vrbovce. Nechali se zlákat lidmi, kteří jim psali, jak se tady krásně žije, že mají ověšeny ploty klobásy ...

Prababička Furiková (matka Antonie Gajdošové) se v r. 1957 po smrti svého manžela přistěhovala ke své dceři Antonii do Vrbovce a žila tady až do své smrti do r. 1977. Dožila se 94 let.

Rodina Gajdošová údajně přišla do Rumunska ze Zvolenska.

       Obec Vrbovec

 

 Tak jsme se dostali ze Slovenska z Oravy a ze Zvolenska do Rumunska na Starou Hutu, Nový Šastelek odsud na Šumavu a nakonec jsme zakotvili ve Vrbovci. Mluvím zde o svých rodičích Bertě Rolníkové a Josefu Gajdošovi.

Nový Šastelek

V Rumunsku se nám opět líbilo, poznali jsme zase nové místo Nový Šastelek, který je podobný jižní Moravě.

Máme zde i vztah k vesnici Bodonoš, protože jsme zde pokřtili Sáru. Faráři Gondekovi jsme slíbili, že přijedeme Sáru za nějaký čas ukázat.

Doufám, že Ti co navštíví tuto stránku se dozvědí něco nového, zajímavého. Stejně jako já.

 

Pro další představu navštivte naši obsáhlou fotogalerii z Rumunska 2008 i Rumunsko 2010.

 

Zde se můžete podívat na rodinné fotky (převážně Rolníkovi) - určitě se tady většina z vás najde. Přidali jsme i Gajdošovi.

 

Další informace nejen ve vlasteneckém duchu naleznete zde:

http://www.bodonos-rou.sk.

http://www.rumunsko.pa-zoa.eu

http://www.orava.sk

Nebo zadejte do Googlu jednoduše Huta Voivozi nebo Sinteu apod.

 

Velice milé čtení naleznete zde (zdroj www.rumunsko.pa-zoa.eu), pozor mládeži nepřístupno:

Folklor bihorský Slováků (dokument MS Word)Folklor bihorských Slováků 75.0 KB

 

Rumunskou lidovou hudbu z hor velice podobnou slovenské naleznete zde:

http://www.radiofavoritfm.ro